Můj šéf je prima chlap. Své práci sice nerozumí, ale ani to nepředstírá. Do práce nás moc nehoní, o fungujícím managementu s úsměvem tvrdí, že je to učebnicový mýtus a platí dobře. Máme ho rádi. Možná proto, že nás bere na služební cesty po celém světě, kde se jen tak poflakujeme po muzeích, honíme štětky a paříme.
Občas se ale stane, že někdo omarodí a šéf musí přibrat záskok. No řeknu vám, to jsou ale někdy případy. Chápu, že nové koště dobře mete, ale nic se nemá přehánět. Když šéf řekne, že se nemáme honit, tak se kurňa nehoníme. Málokdo to ale pochopí a pak se diví, že si za nějaký ten den musí jít po svém.
Lidem je to samozřejmě trnem v oku. Ale znáte je. Závidí jednomu nos mezi očima. Podle mě jsou z těch Kolbenek už totálně zmagořelí. Nedávno na šéfa křičeli, že má jít ven. Tupci. Vždyť my jsme venku skoro pořád. Tuhle mi dokonce soused řekl, že jsem budižkničemu. Mně. On, který si za život vydělá sotva to, co já za měsíc. Blbeček, který si myslí, že Maserati je druh kávy. A takový člověk volá po odvolání našeho šéfa.
No řekněte sami. Prostě jsme se ho museli zastat. Loajalita, ne? Udělal by to každý. Já zkrátka nevim, co po nás ty lidi chtěj. Do práce chodíme, daně platíme, tak o co jim ještě jde? Začínám přemýšlet, že se dám radši na politiku. Na život fotbalového reprezentanta už asi nemám nervy.
