Žatecko – Anička Henlínová je mladá a krásná dívka pocházející ze Žatecka, ke které byl osud krutý. V pouhých 11 letech prodělala mozkovou mrtvici. Dnes je z ní 24letá slečna, která o sobě říká, že je normální holka, která by ráda spasila celý svět.
Vše bylo normální, až do osudného dne, tedy 15. srpna 2011. Tehdy 11letá dívenka byla na volejbalovém soustředění v Královicích. „Ráno nenasvědčovalo tomu, že tento den se mi změní celý život. Po snídani jsme šli na kurty, kde jsme začali s cvičením a posilováním nohou. V polovině tréninku mně začalo mravenčení v pravé noze, bylo to trochu jiné mravenčení, tak jsem šla na toaletu, kde to přestalo. Poté jsem pokračovala v tréninku,“ popsala první příznaky Anička. Další mravenčení se objevilo až odpoledne, ale opět samo odeznělo.
Zlom nastal druhý den ráno. „Ani nevím, jak jsem slezla z postele, ale když jsem se postavila na obě nohy, tak jsem upadla. Sesypala jsem se jak domeček karet před dveřmi do chatky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je něco opravdu velmi špatně. Trenérka mi přišla pomoct se obléknout a zabalit důležité věci, poté mě trenér odnesl na snídani, protože jsem měla velmi nejistou chůzi, neudržela se na nohách,“ uvedla dívka. Krátce na to skončila v nemocnici, protože už necítila ani nohu, ani ruku a hůře se jí mluvilo.
Následovala série vyšetření. „Po příjezdu rodičů mě sanitou odvezli do nemocnice v Ústí nad Labem. Do Ústí jsem přijela po cca 26 hodinách od prvního příznaku, v tu chvíli jsem byla ochrnutá na celou pravou stranu včetně tváře. Hned se mě ujali lékaři a já se poprvé v životě ocitla na vyšetření CT, které jsem znala pouze ze seriálu Dr. House. V tento moment lékaři nejspíše informovali rodiče o tom, co se vlastně děje, ale já zůstala v bezvědomí na dětské jednotce intenzivní péče připojená na přístroje a s kapačkou v ruce v posteli hned vedle pracovny sester. O pravé straně těla jsem si myslela, že ji nemám, když jsem na ni zrovna nekoukala. Lékaři nikdy nepřišli na příčinu,“ vysvětlila Anička.
Fotka krátce před CMP. Foto: archiv Aničky Henlínové
Poté, co se lékařům podařilo odstranit sraženinu v mozku, začal se jí pomalu vracet cit do končetin. Následovala dlouhá rehabilitace, která ji pomalu vracela do normálního života. „Bylo to velmi náročné, zprvu jsem se učila stát a poté dělat malé krůčky aspoň okolo postele. Chodit jsem začala s vysokým chodítkem, po cca týdnu jsem se učila s malým chodítkem a postupně zkoušela chodit sama. Ruka na tom byla mnohem hůř. Byla jsem od narození pravák a v době, kdy jsem pravou ruku necítila, jsem se musela naučit dělat vše levou – je ze mě levák už do konce života. S prstem na pravé ruce jsem pohnula až skoro měsíc po příhodě,“ popsala začátky léčby Anička, která na rehabilitaci oslavila své 12. narozeniny.
Zatímco se její fyzický stav pomalu zlepšoval, po psychické stránce na tom dívka nebyla dobře. Měla deprese a začala se sebepoškozovat. O tři roky později nastoupila dokonce do psychiatrické léčebny. „Tam už byla léčba postavená především na terapiích. Měli jsme tam arteterapii, ergoterapii, pracovali na zahrádce, měli tam kozy a jednou týdně byla čajovna, kde jsme si mohli dát výborný čaj. Také tam byla skupinová terapie, kde jsme si povídali nebo cvičili. Tento pobyt mi pomohl nejvíce. Já se naučila pracovat se svou úzkostí a hodně věcí jsem si v hlavě srovnala,“ vysvětluje Anička.
Dnes je z ní mladá žena, která se s následky centrální mozkové příhody naučila žít. „Jediný opravdu větší následek, který mi zůstal, je třes v pravé ruce, je neléčitelný, dá se sice zmírnit cvičením, ale nikdy nezmizí. Už jsem se s tím sžila natolik, že si neumím představit, jaký je život s oběma zdravýma rukama. Také mám nepravidelnou chůzi, ale ta se v tuto chvíli velmi zlepšila po pobytu v lázních,“ zhodnotila svůj stav Anička.
Robotická ergoterapie při posledním pobytu v lázních. Foto: archiv Aničky Henlínové
Dívka měla vždy podporu ve své rodině. „Už od malička jsem malovala a kreslila, tvořila jsem všechno možné. Sportovala jsem, hrála jsem volejbal skoro 3 roky. Jezdila na kole a bruslích, a také jsem jezdila na zimní soustředění, kde jsem se naučila na běžkách,“ popisuje své dětství mladá sportovkyně, které se malování věnuje i nadále. Ani sport jí ale není cizí. „K volejbalu jsem se nevrátila, nějaký čas jsem měla i trochu strach vrátit se ke sportu. Momentálně sportuji jen rekreačně a rehabilitačně, chodím běhat a cvičím doma. Zkoušela jsem dokonce pole dance a moc mě to bavilo, mám v plánu se k tomu opět vrátit,“ svěřila se. Od nového roku najela Anička na kole už 1110 km, má na něm magnetické pedály, aby ji nepadala noha dolů.
Anička sportuje a jezdí i na kole. Foto: archiv Aničky Henlínové
Anička se vyučila pracovnicí v sociálních službách a splnila si tak sen pomáhat druhým. „Strašně ráda bych podpořila lidi, co si prošli mrtvicí, v tom, že ne každá prognóza lékařů je na 100 % jistá. Já sama jsem měla asi největší strach z toho, jak bude vypadat můj život po mrtvici, když jsem ho měla teprve celý před sebou… jestli si najdu práci, zda budu mít někoho, kdo mě bude mít rád, zda budu mít rodinu, jaké bude moje dospívání, budu moct mít řidičák, a co děti – budu moct být někdy těhotná? Na všechny tyhle otázky jsem hledala neustále odpovědi, ale uvědomila jsem si, že na ně nikdo nezná odpověď kromě mě. Je jen na mně, jak se k tomu postavím. Když budu opravdu chtít, můžu dokázat vše a ne, není to jen citát, který někdo někdy pronesl, je to pravda,“ dodala na závěr.
I nadále se věnuje malování. Foto: archiv Aničky Henlínové
